Prvním krokem ke zcela volnému pohybu zboží mezi členskými zeměmi bylo zřízení celní unie v roce 1968 (Had a Urban, 2000). Jejím výsledkem bylo:
– dstranění cel na dovozy a vývozy mezi členskými státy a rovněž zákaz jiných dávek s podobným účinkem,
– odstranění všech kvantitativních omezení dovozu a vývozu a opatření s podobným účinkem,
– odstranění daňové diskriminace v obchodu mezi členskými zeměmi,
– přijetí společného celního sazebníku pro obchod s třetími zeměmi.
K těmto prvkům byly v Římské smlouvě dodány ještě tyto dva požadavky, jejichž splnění se ukázalo složitější:
úprava státních monopolů obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi příslušníky členských států,
úprava systému státních podpor, aby v žádné podobě nemohly zvýhodňovat určité domácí podniky nebo výrobu určitého zboží, čímž by byla narušena hospodářská soutěž a obchod mezi členskými zeměmi.
Pouze za přesně vymezených podmínek mohou členské státy zakázat nebo omezit dovoz nebo transit určitého zboží: pokud by mohla být ohrožena veřejná mravnost, veřejný pořádek, ohroženo zdraví a život lidí a zvířat a ochrana rostlin a také pokud jde o ochranu národních kulturních památek a průmyslového a obchodního tajemství (European Commission, 2007). Na společném trhu se volně pohybuje zboží vyrobené v kterémkoli členském státě a také zboží z třetích zemí, pokud byly splněny dovozní náležitosti a zaplaceno clo. Největší potíže ve vzájemném obchodě vznikaly z toho, že členské země s poukazem na „veřejnou bezpečnost“ nebo „zachování zdraví a života lidí a zvířat“ trvaly na splnění svých specifických národních předpisů, které musel splňovat každý dovážený výrobek. V důsledku toho, narostly ve složitých 70. letech nové bariéry v obchodě mezi členskými zeměmi, přestože cla a kvantitativní překážky byly již odstraněny.
Nejnovější komentáře