Pokud mezi členskými zeměmi existují velké rozdíly v sazbách nepřímých daní (daně z přidané hodnoty a spotřební daně), jež vstupují do konečné ceny výrobku, budou tím vážně narušeny soutěžní podmínky jejich vzájemného obchodu. Na společném trhu si budou konkurovat stejné výrobky, avšak s různou cenou. Cenové rozdíly však nebudou výsledkem nižších nákladů, ale toho, že země uvalují na stejný výrobek různě vysokou daň. Výrobky budou různě konkurenceschopné kvůli různým daňovým sazbám. Společný trh by tím byl silně deformován. Na to pamatovala Římská smlouva, která předpokládala, že Společenství bude muset v zájmu vytvoření společného trhu harmonizovat nepřímé daně . S vědomím, že jde o velmi citlivou věc, bylo v ní uvedeno, že Rada musí v těchto otázkách rozhodovat jednomyslným usnesením. Společenství se však nikdy nesnažilo o úplné odstranění rozdílů v sazbách nepřímých daní, ale o takové jejich sblížení, aby tím nebyly ovlivňovány toky vzájemného obchodu.
Harmonizace nepřímých daní musí řešit dvě věci: jednak sblížit sazby těchto daní, jednak rozhodnout, jak a kde bude daň vybírána. Od roku 1993 platí zásada, že každá členská země může mít pouze dvě sazby daně z přidané hodnoty: standardní (s minimální sazbou 15%, původně s horním limitem 20% a později zvýšeným na 25%). Druhá, nižší sazba neměla klesnout pod 5%, přičemž její horní limit neměl překročit 9%. U vybraných výrobků (potraviny, léčiva, energie, dodávky vody, osobní doprava, knihy a časopisy) může být sazba nižší. Byla zcela odstraněna tzv. luxusní daň a dvěma zemím (Velké Británii a Irsku) bylo dovoleno, aby si udržely nulovou sazbu DPH u dětského ošacení a obutí.
Bariéry vzájemného obchodu mohou vzniknout také při větších rozdílech spotřební daně uvalované v členských zemích na tabákové výrobky, alkoholické nápoje a ropné produkty. Proces harmonizace spotřebních daní probíhal s ještě většími potížemi a v některých případech není ukončen dodnes. Původní návrh Komise, aby byla zavedena jednotná sazba spotřební daně na hlavní skupiny výrobků, se ukázal jako neprůchodný (Tomášek, 2004). Přijata byla pouze zásada, že spotřební daň platí konečný spotřebitel. V roce 1989 byla přijata dodnes platná zásada, že mají být stanoveny minimální sazby spotřební daně uvedených výrobků, s tím, že v delší časové perspektivě by se měly tyto sazby sbližovat. Od roku 1992 jsou v platnosti minimální sazby spotřebních daní u alkoholu a alkoholických výrobků, u tabákových výrobků, u pohonných hmot, u vína nebylo dosaženo dohody.
Odstranění fyzických, technických a daňových překážek vzájemného obchodu je velká vymoženost evropského integračního procesu. Hranice zůstaly sice zachovány, ale přestaly být bariérou volného obchodu mezi členskými zeměmi. Roztříštěnost evropského trhu, pokud jde o pohyb zboží, byla odstraněna, aniž byla popřena samostatnost a identita členských států.
Nejnovější komentáře