Současný stav hospodářské integrace 25 evropských států má více než padesátiletou historii. Postupně od padesátých let minulého století se některé evropské státy rozhodly vytvořit a dále rozšiřovat vzájemně výhodnou ekonomickou integraci, která vyústila do vzniku Evropské unie.
Počátky integračních snah
Počátky integračních snah se datují již do roku 1950, kdy francouzský ministr Robert Schuman přišel s návrhem na vytvoření mezinárodní organizace, která by dohlížela, koordinovala a kontrolovala uhelný a ocelářský průmysl. Tento návrh se setkal s podporou šesti evropských států (Francie, Německé spolkové republiky, Itálie a zemí Beneluxu), a tak v roce 1952 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), což je považováno za počátek evropské integrace. V roce 1957 byly šesticí původních států podepsány tzv. Římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Protože se jednalo o organizační uskupení týchž států se stejným cílem, tj. vytvoření společného trhu, začal být používán jednotný název Evropská společenství.
Dalším krokem k evropské integraci bylo uskutečnění tzv. celní unie, jednotné celní politiky vůči nečlenským státům (byl vytvořen jednotný celní sazebník) a odstranění cel uvnitř členských států. Evropské společenství dosáhlo v šedesátých letech významného ekonomického růstu, prosperity a rychlého technického i ekonomického pokroku.
V sedmdesátých letech došlo k dalšímu integračnímu procesu. Jednak se od 1. ledna 1973 staly novými členy Dánsko, Irsko a Velká Británie, vznikla evropská devítka (Norsko v referendu vstup zamítlo), jednak došlo k vyššímu stupni institucializace a rozšíření funkcí
integrace. V Paříži byla v roce 1974 přijata deklarace, jíž se zřídila tzv. Evropská rada, Připravil se podklad pro pozdější vytvoření Evropského parlamentu (v roce 1979 se konaly první volby) a byl zřízen tzv. Účetní dvůr ES. Celková hospodářská politika se zaměřila především na harmonizaci některých ekonomických odvětví, stabilizaci hospodářství jednotlivých zemí uvnitř integračního uskupení a hlavně vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na mechanismu směnných kurzů jednotlivých národních měn a vytvoření společné měnové jednotky (nikoliv ve formě reálných, nýbrž ideálních peněz (přepočítacích jednotek). Toto byla výrazně vyšší integrace, neboť umožnila ke konci sedmdesátých let koordinaci měnové i hospodářské politiky celého ES a jednotnou ochranu vůči nestabilním měnám mimo ES.
V osmdesátých letech do integrace přistoupily další státy, nejprve Řecko, později Španělské a Portugalsko a začalo se tak hovořit o evropské dvanáctce. Toto rozšířené uskupení pak přijalo celou řadu dalších legislativních opatření, a to směrem k odstranění překážek na hranicích mezi členskými státy, které bránily možnosti skutečně volnému pohybu zboží, služeb i osob, dále k technické standardizaci a prvním kroků k unifikaci daňové (ta není v některých oblastech především nepřímých daní bezezbytku realizována dodnes, týká se to především nových členských států).
Konec osmdesátých let, především rozpad východního bloku, znamenal nový impuls ve vývoji evropské integrace. Začala jednání o přidružení, tzv. asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy, Československem, Polskem a Maďarskem, došlo ke sjednocení Německa. V roce 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) se sídlem v Londýně, která významně přispěla a přispívá k rozvoji nových členských států, jak poskytování úvěrů za výhodné úroky, tak i přímými investicemi hlavně do soukromého sektoru hospodářství nových členských států.
Je možno říci, že permanentní snahy o vytváření silného integračního celku v Evropě vyvrcholily návrhem Smlouvy o Evropské unii, podepsané v roce 1992 v Maastrichtu. Jejím výsledkem bylo vytvoření nejen Evropské unie, jakožto nadnárodního celku zajišťujícího hospodářskou a měnovou unii, ale došlo i dalšímu rozšíření na tzv. evropskou patnáctku, přijetím Finska, Švédska a Rakouska. V roce 1994 byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož účelem a úkolem byla koordinace spolupráce centrálních bank členských států EU a koordinace a synchronizace monetárních politik členských států ústících do vzniku Evropského systému ústředních banka. Na zasedání EU v roce 1995 v Madridu bylo rozhodnuto o rovněž o budoucím zavedení nové jednotné společné evropské měny Euro k 1. lednu 1999.
Tato nová měna byla uvedena na světové trhy a přijalo ji celkem 11 států EU. Zpočátku euro figurovalo pouze ve formě bezhotovostních zápisů na kontech, avšak od 1. ledna 2002 se daly do oběhu již bankovky a mince. Zhruba od poloviny devadesátých let požádalo 10 států střední a východní Evropy (včetně České republiky) o přijetí do EU.
Dnes již má EU 25 členů, nicméně hovoří se o určité dvojkolejnosti, neboť některé státy mají určité výjimky, euro není zavedeno všude, nové členské státy jsou ve stádiu postupné koordinace a spolupráce s původní patnáctkou. Mnohé členské státy (Českou republiku nevyjímaje) dodnes například nesplnily tzv. maastrichtská kritéria pro přijetí eura, pro řadu států (hlavně střední a východní Evropy) platí určitá omezující pravidla. Nicméně je možno konstatovat, že v současné době se v Evropě nachází poměrně silné, koncentrované ekonomické uskupení, které je schopno konkurovat ekonomicky vyspělým státům a integracím na celém světě, a které poměrně dobře konkuruje jak USA, tak i Japonsku a ostatním asijským tygrům. Rovněž pozice eura na světových finančních trzích je poměrně silná.
Měnový systém v Evropě
Měnový systém v Evropě je důsledkem integračních kroků některých evropských států a je důsledkem historického vývoje, postupného integračního procesu, jehož současným stavem bylo vytvoření Evropské unie.
Shrneme-li dosavadní poznatky, můžeme říci, že s otevřeností tržní ekonomiky, vznikají na celém světě přirozené tendence k integraci hospodářství, tj. slučování, splývání menších celků ve větší, jehož výsledkem je vznik ekonomicky (a tím i politicky) silnějších uskupení, jehož druhou stránkou je globalizace, ztráta určité samostatnosti národních ekonomik a vznik řídících nadnárodních institucí. Výsledkem postupné integrace je prakticky zmizení hranic mezi členskými státy integračních celků, volný pohyb pracovních sil, kapitálu i zboží uvnitř celku, až vytvoření společné měnové unie se společnou měnou.
V každém byznysu může nastat situace jeho poklesu, která může velmi znepříjemnit podnikatelskou činnost, popřípadě ji i zcela zlikvidovat. Jinými slovy, každý podnikatelský subjekt se může v průběhu výkonu své činnosti dostat do různých problémů. Některé společnosti se s nimi dokáží i vypořádat samovolně, a ostatní dokonce jen prostřednictvím pomoci odborníků, jakými jsou různé firmy, které se zabývají likvidací sro. Tyto firmy patří mezi největší odborníky v dané problematice a zaručeně každému pomohou.
Nejnovější komentáře