Finanční operace jsou prováděny prostřednictvím peněz. Pomocí peněz dnes a denně vstupují ekonomické subjekty do vzájemných vztahů, dnes a denně některé subjekty peníze přijímají, jiné subjekty peníze vydávají, převážná část ekonomických subjektů však peníze současně vydává i přijímá.
Složité vztahy plynoucí ze vzájemných závazků a pohledávek jsou prováděny pomocí platebních nástrojů. Tyto nástroje jsou někdy doloženy určitými platebními dokumenty.
Pro bezproblémový vztah všech tržních partnerů musí být stanovena určitá pravidla platebního styku. Tato pravidla se týkají nejen firem či států, týkají se i každého občana. Banky uskutečňují hotovostní i bezhotovostní platební styk.
Hotovostní operace
Zatímco v obchodním světě se této formy používá spíše sporadicky a často jen při placení menších částek (výjimku tvoří systém Cash-and-carry), k hotovostnímu placení dochází často zejména mezi občany a firmou (například při poskytování služeb nebo při koupi zboží v obchodech), nebo při platbách mezi občany navzájem.
Do pohybu hotových peněz patří výběr peněz z peněžního ústavu (nejčastěji na výplaty mezd) do pokladny firmy a naopak složení hotových peněz do peněžního ústavu na účet firmy nebo občana.
Všeobecně užívaným dokladem pro výběr peněz z banky je pokladní šek. Ten se používá jak pro výběry z osobního účtu, tak především u výběrů z účtu právnických osob, tj. firem. Soukromí podnikatelé mají určitou výjimku, neboť mohou vybírat peníze ze svého účtu tzv. výběrním lístkem.
Šek je cenný papír, jímž výstavce šeku dává příkaz své bance, aby vyplatila z účtu osobě uvedené na šeku uvedenou peněžní částku. Šek je vždy vystaven na konkrétní jméno osoby, nikoliv na firmu.
Soukromí podnikatelé, kteří mají své běžné účty v kterémkoliv peněžním ústavu, mohou pomocí šeku vybírat hotovost v kterékoliv filiálce obchodních bank, než je veden jejich běžný účet.
Při úhradách v zahraničních vztazích se platby v hotovosti téměř nepoužívají (snad jen při placení některých druhů provizí, poplatků při veletrzích, aukcích apod.). Naopak se mohutně rozšiřuje oblast nástrojů bezhotovostního způsobu platby. V ČR je však poněkud odlišná situace. S uvolněním zahraničního obchodu objevily se i firmy různé pověsti a nekalých praktik, a proto je hotovostní placení (respektive i placení předem) požadováno mnohými dovozci i ve vztahu k některým, především neznámým zahraničním firmám.
Není to jen výraz nedůvěry v solventnost některých neznámých firem, ale mnohdy tu hraje roli i neznalost platebních nástrojů používaných v cizích ekonomikách.
Bezhotovostní platební operace
Bezhotovostní platby jsou převažující formou pohybů peněžních prostředků v běžné hospodářské praxi bank a firem. Tento způsob úhrady má četné výhody. Mezi ně patří například:
- hospodárnost, vykazuje menší náklady spojené s oběhem peněz (časové, personální, finanční aj.),
- přináší zrychlení platebního styku,
- znamená i zvýšení bezpečnosti a snížení rizika při manipulaci s peněžními prostředky atd.
Základem bezhotovostního platebního styku je vedení běžného účtu, (respektive u fyzických osob nazývaného také podnikatelským účtem). Banka otevírá klientovi účet na základě smlouvy o účtu. Smlouva má písemnou formu, popřípadě se za ni považuje i písemný souhlas klienta s podmínkami vedení účtu, vydanými bankou. Pro zřízení účtu si banka vyžádá doklady dokumentující vznik firmy, podpisový vzor osob oprávněných disponovat s peněžními prostředky na účtu, popřípadě další doklady. Podpisový vzor slouží ke kontrole, musí být tedy zřejmý způsob, jakým se tyto osoby podepisují. Banka neotevírá klientům anonymní účty. Klient si zvolí banku podle podmínek, které mu ta která nabízí a která klientovi nejlépe vyhovuje. Klient oznamuje bance písemně změny údajů (zejména bydliště, změny osob, které mohou disponovat s peněžními prostředky atd.).
Při zřízení účtu oznamuje peněžní ústav klientovi písemnou formou bankovní spojení a název účtu včetně údaje, ke kterému dni se účet zřizuje. Klient tak souhlasí s tím, že banka z důvodu správného zúčtování plateb sděluje jeho bankovní spojení bankám a orgánům spojů. Správné a bezproblémové vedení účtu patří k základnímu požadavku kladenému na každou banku či spořitelnu.
Pro bezhotovostní placení se používá celé řady různých nástrojů. Formy bezhotovostního platebního styku se dělí dle způsobu platby, tj. iniciátora, příkazce k platbě, do dvou základních skupin:
Úhradové formy placení jsou formy placení z příkazu plátce, tj. z příkazu odběratele, kupujícího, klienta, občana apod.
Inkasní formy placení jsou formy placení z příkazu příjemce peněz (nikoliv zboží). Většinou se tedy jedná o platby z příkazu dodavatele, prodávajícího.
Platebním dokladem obou forem zúčtování (úhradové i inkasní) je příkaz k úhradě – k inkasu. (Plátce přeškrtne nepoužitou formu). K použití příkazu k inkasu musí však být mezi dodavatelem a odběratelem uzavřena dohoda, ve které obě strany potvrzují, že své vzájemné dluhy a pohledávky budou uhrazovat inkasní formou placení. Této formy se používá také ve
vztahu firmy vůči občanům, a to vesměs u odběrů elektrické energie, vody, plynu apod., tj. tam, kde se neprovádí průběžné měření, ale odběr se zálohuje. Ve vztahu firem se v hospodářské praxi používá více hromadných příkazů k úhradě, pokud se jedné firmě platí za více položek. Na těchto hromadných příkazech je možné provést až 25 plateb. K pravidelným, periodicky se opakujícím platbám, je možné použít trvalý příkaz k úhradě – k inkasu. O provedení zápisů na účtech zasílá banka majiteli účtu doklad, který se nazývá výpis z účtu.
Ve vztahu k zahraničním partnerům se používá škály několika nástrojů bezhotovostního platebního styku. Velmi častým nástrojem je tzv. hladký plat, směnka, dokumentární akreditivy a inkasa aj. Provedení hladkého platu je podmíněno existencí příslušné částky na devizovém účtu klienta. Znamená to, že klient má odpovídající zůstatek adekvátních prostředků na svém běžném kontě, nebo je současně s příkazem k úhradě na účet složí, popřípadě má otevřen účet devizového úvěru.
Na základě klientova příkazu pak devizová banka požádá svého zahraničního partnera, tj. banku, u které má veden svůj účet zahraniční klient, aby na vrub jejího účtu vyplatila nebo jinak uhradila příslušnou částku příjemci. Banka příjemce po ověření platnosti příkazu provede výplatu příjemci (připíše mu ji na účet nebo vyplatí v hotovosti, vystaví mu šek, pošle úhradu poštovní poukázkou atd.). Banka příkazce může ve svém příkazu uvést nějakou podmínku pro provedení výplaty. V tom případě je platba realizována až po splnění této podmínky.
Dokumentární formy plateb jsou založeny na provedení platby v závislosti na dokumentech, jejichž předání je podmínkou obchodu. Tak například vývozní a dovozní dokumentární inkaso představuje platební nástroj, kdy se odběratel nedostane k dokumentům, (což ve svém důsledku znamená ke zboží) dříve nežli zaplatí, popřípadě dříve nežli akceptuje směnku. Dokumentární inkaso obsahuje tedy takové dokumenty, bez jejichž vydání nelze se zbožím disponovat, a toto vydání je podmíněno platbou. Dodavatel má tedy dost velkou jistotu, že odběratel nezíská zboží a pak nastanou obtíže s placením. Na druhé straně ale tento nástroj neřeší situaci, kdy zboží je dopraveno do zahraničí a odběratel nemá vůli objednané zboží převzít.
Dokumentární akreditiv je závazkový platební nástroj. Akreditiv po splnění akreditivních podmínek musí být proplacen, a to i kdyby otevírající banka mezitím zbankrotovala či nemohla nijak svůj závazek splnit. Tím je jištěno i riziko platební neschopnosti banky kupujícího. Postup při použití akreditivu je prakticky stejný jako u dokumentárního inkasa, pouze náplň se liší.
Směnku lze využívat jak v platebním styku tuzemském. Podstatou tohoto cenného papíru je skutečnost, že výstavce se zavazuje zaplatit určitou částku v přesně stanovený den (v době splatnosti závazku) majiteli takové listiny (u směnky vlastní), nebo přikazuje jiné osobě (dlužníkovi, směnečníkovi), aby zaplatila určitou částku v přesně stanovený den (v době splatnosti závazku) osobě o značené v řadu takové listiny (u cizí směnky) na přesně stanoveném místě.
Mezi metody bezhotovostního platebního styku patří neustále se rozšiřující a zdokonalují prostředek, který má tuzemské, ale i zahraniční použití: platební karty. První platební karta byla vydána již v roce 1914 v USA. Skutečností bylo, že ještě do sedmdesátých let byly tyto platební karty vydávány jen pro omezený okruh vybraných klientů bank či finančních společností, bouřlivý rozvoj tohoto nástroje nastal teprve s nasazením bankomatů.
Koncem sedmdesátých let byly již vybudovány ve vyspělých státech světa nejprve celostátní a pak i mezinárodní sítě bankomatů. Spolu s tím došlo i k propojení bank jak na národní, tak i mezinárodní úrovni. Rychlý rozvoj výpočetní techniky a telekomunikací umožnil ve vyspělých státech vzájemně propojený systém bank, a tím i podmínil velmi rychlý nástup využití bankomatů a platebních karet.
Nejnovější komentáře