Evropský měnový systém
Evropský měnový systém napomohl v 80. letech stabilizovat devizové kursy měn. Ve srovnání s obdobím v letech 1975 – 1979 byly jejich výkyvy mezi roky 1979 – 1985 poloviční a v období 1986 – 1989 se snížily o další polovinu (Lacina, 2007). Platilo to jak pro kursy nominální, v nichž se realizují devizové transakce, tak pro reálné kursy očištěné od vlivu rozdílných měr inflace. Devizové kursy i úrokové míry získaly na stabilitě, částečně proto, že prováděná politika poskytovala pro transakce důvěryhodnější prostředí, ale částečně také proto, že Francie a Itálie tlumily i nadále potencionální výkyvy pomocí devizových restrikcí. Byly omezeny případy nesprávného stanovení parity – déletrvající odchylky od rovnovážného devizového kursu.
Jednotný evropský akt přinesl ve prospěch kursového prvku v měnové integraci řadu pozitiv. Především zařadil EMS, který do té doby existoval v podstatě mimo Společenství, do rámce komunitárních smluv a tak zkonsolidoval jeho právní základnu – hospodářská a měnová unie byla zařazena mezi cíle Smlouvy o EHS. Dále pak uvolnil pohyb kapitálu a integraci trhů finančních služeb. Program jednotného trhu pomohl také legislativnímu procesu tím, že zredukoval harmonizaci zákonů a předpisů na minimum nutné pro zdraví, bezpečnost a ochranu spotřebitele. U ostatních předpisů postačovalo vzájemné uznání norem a předpisů druhé strany. V oblasti finančních předpisů je ekvivalentem vzájemného uznávání tzv. kontrola domovské země, při níž podléhá firma poskytující služby kdekoli na území Společenství zákonům té členské země, v níž je registrována. Zákonodárství Společenství je uplatňováno pouze do té míry, že tyto národní zákony musí splňovat minimální standard považovaný orgány Společenství za nezbytný.
Legislativa potřebná k dokončení jednotného trhu finančních služeb byla velmi složitá a bylo pravděpodobné, že se dostane do sporu s podobně zaměřenými předpisy a tedy i s institucemi členských zemí. Do konce roku 1991 se však podařilo pokročit přes všechny problémy a těžkosti velmi daleko. Významným příkladem pokroku byla druhá bankovní směrnice, schválená v roce 1989, která povolovala řádně registrovaným úvěrovým ústavům zřizovat pobočky nebo poskytovat služby na celém území Společenství. Byl to tzv. „evropský pas“ pro banky, který umožňoval poskytovat integrované služby v měřítku celého EHS (Lacina, 2007). Značného pokroku bylo dosaženo také v legislativě týkající se pojišťovacích služeb a cenných papírů.
Krátce po podepsání Jednotného evropského aktu navrhl předseda Evropské komise J. Delors, aby úplná liberalizace kapitálových trhů byla ještě více urychlena. V té době se značně zmenšily deficity platebních bilancí a řada zemí tak byla ochotna jeho hlasu naslouchat. Kromě této skutečnosti také radikální inovace na finančních trzích snížily účinnost jakýchkoliv administrativních opatření a zároveň zvýšily náklady s tím spojené. Dynamičtější subjekty na těchto trzích se také chtěly stát součástí globální „vesnice“, ve kterou se mezinárodní společenství pomalu měnilo. Obávaly se, že pokud budou jejich činnost brzdit restrikce, skončí někde na okraji tohoto společenství. Vlády samozřejmě nemohly tuto skutečnost ignorovat.
Cecchiniho zpráva
Cecchiniho zpráva odhadla přímé úspory ve finančním sektoru v důsledku snížení cen finančních produktů vlivem rostoucí konkurence po otevření trhů na 22 mld. ECU, což je asi pětina celkového přínosu z dokončení jednotného trhu. Pokud by se vzal navíc do úvahy dopad snížení úrokových sazeb na celé hospodářství, přineslo by to ještě další, řádově stejný zisk ve výši 1,5% celkového hrubého domácího produktu Společenství. Tyto odhady stimulovaly úsilí o zvýšení konkurenceschopnosti jak průmyslových, tak i finančních podniků, které by obstály v podmínkách jednotného finančního trhu, kde nebude existovat devizová restrikce. Odstranění devizových omezení zmírnilo také tlaky na dokončení dalšího potřebného prvku – jednotné měny nebo pevného stanovení devizových kursů. Občas totiž dojde na finančním trhu k poruchám a v takové situaci se při neexistenci devizových restrikcí zvýší pohyb kapitálu z jedné země do druhé. Výsledkem je tlak na devizové kursy.
ERM stabilita
Stabilita ERM tak může být ohrožena, pokud jí nečelí koordinované makroekonomické politiky účastnických zemí. Tato koordinace je dalším důležitým prvkem EMU. Nezávislost politik členských zemí je rovněž omezována integrací kapitálových a finančních trhů, takže přínos ze společné kontroly může být vyšší než ztráta z obětování možnosti podniknout samostatnou akci. Má-li být autonomie v této oblasti omezena, vzniká otázka, zda by nebylo moudřejší čelit hrozbě nestability devizových kursů přímo definitivním zřeknutím se práva na jejich změnu. Kursová stabilita si získala mezi účastníky ERM velkou popularitu. Objevila se otázka – proč nevyužít tohoto příznivého momentu a nevyloučit riziko jednou provždy, dříve než postupující integrace kapitálových trhů tuto výhodu zlikviduje? Podobné ekonomické argumenty jako tento, spojené opět s politickými motivy, napomohly k tomu, že se projekt EMU dostal koncem 80. let na první místo v jednacím pořádku Společenství.
Nejnovější komentáře